Už dvacet let se v Česku diskutuje o osudu dětí, odmalička vyrůstajících v dětských domovech. Zažila jsem mnoho iniciativ doporučujících radikální změnu přístupu k nim, především pro zachování dětství jako neopakovatelného období života, v němž se formuje osobnost, zakládají se společenské vztahy, charakter.
Zájem nestátních neziskových organizací o ochranu dětí ohrožených sociálním vyloučením je pochopitelný. Je to nepochybně důsledek toho, že se více vzdělávají, mají více odhodlání než úředníci oddělení sociálně-právní ochrany dětí a osud dětí je zajímá více než platné vyhlášky a nařízení. Z mnoha seminářů si pamatuji, jak se tito úředníci zuřivě zastávali stávajících předpisů a zavedené praxe, kdy jsou děti ze selhávajících rodin odňaty rodičům a vychovávány v kolektivním zařízení. Jako červená barva na krocana na ně působily návrhy na náhradní rodinnou péči a profesionální pěstouny, u nichž mohou děti přestát kritické období a pak se buď vrátit domů, nebo přejít do péče pěstounské rodiny.
Konečně se podařilo prosadit radikální změnu přístupu v parlamentu, avšak prezident republiky si není jist, zda nejde o ukvapený krok. Prezident se pohoršuje: prý je to jen lobbing nestátních organizací, přehnaná reakce na kritiku z EU a zaslepení příklady ze Západu. Jen si tedy dál financujme z veřejných prostředků kojenecké ústavy, dětské domovy, kdysi zřízené pro socialistickou převýchovu, a další předpotopní instituce, na které jsme ještě v roce 1998 slavně vymysleli zákon o ústavní výchově. Do té doby totiž byly všechny předpisy týkající se těchto zařízení pouze podzákonnou normou.
Názorový server HNDialog najdete také na Facebooku ZDE
Tyto ústavy dnes nejsou žádné sirotčince z Dickensových románů. Děti v nich netrpí hladem, nemocemi ani špatným zacházením. Ale postrádají přirozené vztahy a vzory, jsou vystaveny riziku citové deprivace, která je poznamená na celý život.
Změní-li se zákon o sociálně-právní ochraně dětí, zmenší se či zaniknou ústavy a někteří lidé ztratí práci. Budou muset hledat nový způsob existence. Ale dětem, které jsou dosud předmětem jejich činnosti, se otevřou možnosti získat kvalitnější přípravu na život, prakticky použitelné příklady chování k členům rodiny, k sousedům, k lidem vůbec. Nestane-li se to, vzniká pro tyto děti zvýšené riziko sociálního vyloučení. To není strašák, ale životní realita.
Víme, že novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí nevyřeší všechny problémy dětí opuštěných, týraných a zanedbávaných. Ale zvýší jejich šanci na prožití dětského věku ve fungující rodině. Novela neruší ústavní výchovu, ale přesouvá těžiště práce s rodiči selhávajícími při výchově svých dětí do terénu, tedy tam, kde je to snazší, účinnější a koneckonců logické.
Pane prezidente, doporučuji Vám, abyste co nejdřív navštívil některý kojenecký ústav. Uvidíte, jak miminka, obklopená hmotným dostatkem, kvalitní stravou a prvotřídní zdravotní péčí, leží apaticky v postýlkách a zírají do stropu. Vezme-li je sestra do náruče, aby jim odebrala krev, tetelí se blahem. Vím, že jste makroekonom a osudy jednotlivých lidí jsou Vám vzdálené. Ale nejste přece hluchý a slepý.
